Vraťme holky do hry

V životě mířte na Měsíc. I když netrefíte, skončíte pořád mezi hvězdami.

Často si dáváme příliš malé cíle. Ne proto, že bychom na víc neměli, ale proto, že se bojíme neúspěchu.

Paradox je, že právě velké cíle nás nutí růst. Přimějí nás učit se nové věci, překonávat vlastní limity a objevovat schopnosti, o kterých jsme možná ani nevěděli. A i když nakonec nedojdeme přesně tam, kam jsme původně mířili, dostaneme se mnohem dál, než kdybychom si na začátku stanovili cíl malý a pohodlný.

Nejde o to být dokonalý. Jde o to mít odvahu mířit vysoko, přijmout, že cesta nebude vždy přímá, a pokračovat i po neúspěších.

Protože skutečný růst nevzniká tím, že vždy trefíte cíl. Vzniká tím, že se nebojíte zamířit dostatečně vysoko.

Ve sportu i v životě se děti nevyhnou chybám a prohrám. Rozhodující ale není samotný neúspěch – ale to, jak na něj reagujeme. Dítě si velmi rychle vytváří vztah k chybám podle toho, jak na ně reagují dospělí kolem něj. Pokud zažívá přehnanou kritiku, tlak nebo podmíněné přijetí, začne se chyb bát. Vyhýbá se výzvám, nechce zkoušet nové věci a sport pro něj přestává být bezpečný prostor. Naopak pokud zažívá klid, přijetí a podporu, učí se chybu vnímat jako informaci, ne jako selhání. Roste jeho odolnost, sebevědomí i chuť zkoušet věci znovu. Důležité je i to, jak s dětmi po chybě mluvíme – místo kritiky fungují otázky, prostor pro emoce a ocenění snahy, ne jen výsledku. Jak konkrétně reagovat, co říkat a co naopak ne? To najdete v článku Terezy Vytlačilové v našem BIU

CO KDYBY SE ERLING HAALAND NARODIL V ČESKU...

Byl by dnes nejlepším útočníkem planety, nebo by s fotbalem nadobro skončil ještě před pubertou?

Příběh drobného kluka, ze kterého v Norsku vyrostl nezastavitelný urostlý atlet s herním mozkem subtilního záložníka, nastavuje drsné zrcadlo české sportovní realitě. Proč u nás zaměňujeme aktuální vývojový náskok za skutečný talent a vytrháváme děti od sportu jako plevel dřív, než dostanou šanci rozkvést? Čtěte a sdílejte 👇

CO KDYBY SE ERLING HAALAND NARODIL V ČESKU? Byl by dnes nejlepším útočníkem planety, nebo by s fotbalem nadobro skončil ještě před pubertou? Příběh z Norska nastavuje drsné zrcadlo české sportovní realitě.

"Každý trenér má na své svěřence obrovský vliv. Ideální je, když děti vnímají svého trenéra jako člověka s velkým „Č“ – tedy jako osobnost s hodnotami, smyslem pro spravedlnost a fair play, která umí vystupovat jak před dětmi, tak před širší veřejností, dokáže komunikovat a jde příkladem svým chováním."

Trenér juda Lukáš Janiš věří, že děti potřebují vedle sportovních dovedností poznávat také hodnoty, jako jsou respekt, čest, odvaha nebo spolupráce. A že největším úspěchem není vychovat šampiona, ale člověka, který bude mít pohyb rád po celý život.

📖 Jaké principy se snaží předávat svým svěřencům a proč by měl být trenér „člověkem s velkým Č“?

👉 Vše se dočtete v novém článku https://www.trenujemesrespektem.cz/inspirace/trener-juda-lukas-janis-trener-by-mel-byt-clovek-s-velkym-c/

Když jsem nasdílela první data z Národní basketbalové sondy, strhla se v mých zprávách lavina. Píšete mi, že to není jen basket. Že toxické prostředí zažíváte napříč všemi sporty.

Často to slýchám, ale číst vaše konkrétní svědectví černé na bílém... z toho mrazí.

Rozhodla jsem se proto jít s kůží na trh a ukázat vám mé vlastní „proč“. Zkušenost, která mě k založení hnutí Vraťme holky do hry přivedla.

👉 Prolistujte si grafiky.

Je to příběh jednoho týmu, ze kterého během tří let zmizelo 14 šikovných holek. Ale je to hlavně zrcadlo systému, který u nás stále tolerujeme, přestože v civilizovaném sportovním světě už dávno nemá co dělat.

💬 Zažili jste v klubu něco podobného? Situaci, kdy se z pokusu o konstruktivní debatu stala pomsta na vašem dítěti? Kdy jste začali pochybovat o vlastním úsudku a připadali si v tom úplně sami?
Napište mi svůj příběh dolů do komentářů nebo do soukromé zprávy. Všechny příběhy můžu anonymizovat a sdílet dál. Protože už v tom nejsme sami. 👇

Možná jste postřehli, že tu v posledních týdnech bylo trochu ticho. Mělo to ale zásadní důvod, bylo potřeba dokončit klíčovou fázi, která dá hnutí Vraťme holky do hry reálnou sílu a vědecký základ.

Diplomová práce na FMK UTB ve Zlíně, která se stala platformou pro výzkum s cílem zjistit pravdu o tom, co se děje v dívčím basketbale a proč holky tento skvělý sport předčasně opouští, přinesla výsledky.

Národní basketbalová sonda 2026 potvrdila, že důvodem není nedostatek talentu, lenost, puberta, přestup na střední školu nebo ztráta zájmu o sport. Největším problémem není ani nedostatek peněz nebo špatná propagace. Dokonce není ani těžké dívky pro basketbal nadchnout, bohužel je ale neumíme u něj udržet! Výsledky výzkumu dávají všem podobným teoriím a domněnkám jasné vale. Přináší autentické výpovědi hráček současných i bývalých, jejich rodičů i trenérů. Postřehy, zkušenosti a pocity přímo z českých palubovek, přetavené do konkrétních dat, neříkají: „Odešla jsem, protože klub měl špatné logo nebo slabý Instagram.“ A málokdy říkají: „Odešla jsem, protože cvičení na tréninku nebylo moderní.“

Akademická fáze je prozatím uzavřená. Ne že by nebylo co zkoumat, ale skutečnou, praktickou práci na transformaci dívčího mládežnického basketbalu od stolu a sama neudělám. Pojďme vrátit holky do hry společně, hned teď! Ta horká kaše, kolem které se v českém sportu už roky chodí po špičkách, teď má svoji vědecko-analytickou diagnózu: toxické sportovní prostředí, tlak na okamžitý výkon, nezdravé vztahy, nedostatek respektu, chybějící lidský přístup, bariéra strachu, elitářství, klientelismus a nedostatečná kompetence některých trenérů. Sonda přesně ukazuje, co holky v týmech nejvíc pálí a proč ztrácejí motivaci. Popisuje i starosti a obavy rodičů a potřeby trenérů pro výkon jejich nelehkého povolání.

Abychom mohli začít dívčí basketbal léčit a udržet dětem radost a lásku k basketu, je nutné celkové klima v dívčím sportu radikálně změnit. Musíme začít u sebe – tím, že to přestaneme omlouvat a tolerovat. Ne, není to normální, neučme děti, aby si zvykaly. Ne vždy totiž platí, že „co tě nezabije, to tě posílí“. Hrubé zacházení, nedostatek empatie a nespravedlnost naše děti do života neposílí, ani v případě, že u sportu vydrží. Traumata si ponesou dál a v dospělosti možná budou mít tendenci chovat se stejně, jako se kdysi chovali trenéři k nim, stejně, jako se k jejich trenérům chovali kdysi ti jejich. Nastal čas s tím konečně něco udělat. Vždyť je to v podstatě tak jednoduché!

Já se postarám, aby výsledky výzkumu nezůstaly ležet v šuplíku. Postupně vás s nimi seznámím. Udělám maximum pro to, aby získaná data nezapadla, vyvolala konstruktivní diskuzi a stala se základem pro reálnou změnu, kterou nejen dívčí basketbal tak moc potřebuje.

A co můžete udělat vy?
Sledujte tento profil, sdílejte naše příspěvky, ale hlavně – mluvte o tom. Ptejte se svých dcer, jak se na tréninku opravdu cítí a co prožívají. Otevřete toto téma ve svých klubech a nebojte se ozvat, když uvidíte nespravedlnost nebo hrubost. Napište nám do zpráv svůj vlastní příběh nebo zkušenost. Je nejvyšší čas české sportovní prostředí, které naše děti formuje, společně uzdravit.

Vraťme holky do hry! 🏀🔥