31/08/2026
Ayni.
Být otcem ve mně znovu otevírá témata mýho vlastního dětství. Toho, jaký bylo bejt malej. Co jsem potřeboval, co jsem dostával, co mi chybělo a jak jsem se naučil přizpůsobovat, abych mohl zůstat ve vztahu se světem kolem sebe.
Někdy je těžky znovu potkávat místa, se kterými jsem už tolikrát pracoval.
Ale dnes jsou jiná.
Dívám se na ně jako dospělej člověk, jako syn a nově taky jako otec. Jsou mi dostupný jiný vrstvy příběhu a jiný spojení s tím malým klukem, kterým jsem byl.
Fascinuje mě, že se můžeme vrátit na stejný místo mnohokrát a pokaždý tam potkat něco jiného. Ne proto, že jsme ho předtím zpracovali špatně. Ale protože dnes jsme někým, kým jsme tehdy ještě být nemohli. A to platí pokaždý, co se díváme zpátky.
A čím dál víc si uvědomuju, že nemůžu oddělit to, co se mi na mém příběhu líbí, od toho, co se mi nelíbí.
Jsem tím vším.
Tím, co jsem dostal od mámy i táty. Tím krásným i těžkým. Tím, co mi dali, i tím, co mi dát nedokázali. A taky vším, co jsem si v tom vytvořil sám.
Na svem příběhu vidím, že změna nezačíná tím, že z nej něco odstraním. Ale tím, že ho dokážu přijmout celý.
A právě tady se pro mě objevuje Ayni – andský princip vzájemnosti, dávání a přijímání.
To, co jsem dostal, nemusím vracet tam, odkud to přišlo.
Můžu to vracet životu.
Tím, jakým jsem otcem.
Tím, jak provázím druhé.
Tím, co vytvářím a jak žiju.
A taky tím, co už nemusím předávat dál.
Ne proto, že ty části sebe odmítnu. Ale protože je můžu přijmout a nemusím je nechat rozhodovat o tom, jak budu žít.
Nemusím světu vrátit totéž, co mi dal. Můžu přijmout to, co ke mně přišlo, nechat to projít vlastním životem a poslat dál něco trochu jinýho.
