19/08/2026
Trocha toho zamyšlení. Budu rád za Váš komentář, lajk či dokonce sdílení.
V poslední době stále častěji přemýšlím nad tím, kam směřuje český mládežnický fotbal. Nejen ten ligový, akademický a reprezentační, ale především ten, který se každý týden hraje na hřištích v regionech.
Právě tam totiž začíná všechno.
Dítě, které poprvé přijde na trénink, rodiče, kteří ho přivezou, trenér, který s ním několikrát týdně pracuje, a klub, který často funguje s minimálním rozpočtem. Tihle lidé tvoří základ českého fotbalu.
A přesto mám stále silnější pocit, že se jich na zásadní změny v mládežnickém fotbale skoro nikdo neptá.
V poslední době jsem mluvil asi s deseti trenéry z druhých žákovských lig a krajských přeborů. Až mě překvapilo, jak podobné problémy popisují. Nejsou to lidé od jednoho stolu. Jsou z různých klubů a různých regionů. Přesto řeší v podstatě to samé.
Tak se ptám:
Kdo vlastně dnes rozhoduje o českém mládežnickém fotbale?
O soutěžích rozhodují lidé, kteří regionální fotbal neznají
Pravidla pro mládež a novou strukturu soutěží podle mého názoru vytvářejí lidé, kteří už několikrát ukázali, že jejich předchozí rozhodnutí nebyla vždy správná.
Ještě větší problém ale vidím v tom, že o regionálním fotbale často rozhodují lidé, kteří ho prakticky neznají.
Lidé, kteří nikdy neřešili, jestli vůbec seženete dost trenérů.
Nikdy neřešili, jestli máte v sobotu dvě kategorie na jednom hřišti.
Nikdy neřešili, kolik stojí doprava dětí na zápas.
Nikdy neřešili, co uděláte, když vám během jednoho roku odejdou nejlepší hráči.
A nikdy nezažili situaci, kdy klub několik let něco buduje a potom mu velký klub během několika měsíců vezme výsledky jeho práce.
V komisích samozřejmě najdeme také zástupce OFS.
Ale někdy to na mě působí spíš jako snaha říct: „Máme tam i region.“
Jenže mít někoho v komisi ještě neznamená, že jeho hlas má stejnou váhu.
Přestupy? Proč má potom malý klub vůbec vychovávat hráče?
Nedávno jsem po mnoha letech znovu řešil přestupy mládežníků do ligových klubů.
A právě tady jsem si znovu uvědomil, jak velký rozdíl mezi velkým a malým klubem dnes existuje.
Dříve existovalo ochranářské pravidlo, podle kterého mohli z jednoho ročníku odejít do ligového klubu například jen dva hráči.
Smysl byl jednoduchý.
Chránit klub, který děti vychovává.
Dnes může podle současných pravidel bohatý klub získat klidně celé družstvo.
A pak se ptám:
Jak má být malý klub motivovaný k tomu, aby několik let systematicky pracoval s mládeží?
Představme si trenéra, který začne s dětmi v pěti nebo šesti letech. Několik let je vede. Klub platí trenéry, hřiště, vybavení, dopravu, turnaje a všechno ostatní.
Po letech se z toho narodí kvalitní tým.
A právě v okamžiku, kdy by měl být klub odměněn za svou práci, přijde velký klub a nejlepší hráče si vezme.
Pokud si může vzít dva, je to konkurence.
Pokud si může vzít čtyři, pět nebo celé mužstvo, je to podle mě systémová likvidace práce menšího klubu.
A potom se divíme, že lidé v regionech říkají:
„Proč to vlastně děláme?“
Licence SpSM a další začarovaný kruh
Podobnou otázku si kladu také u systému bodování pro získání licence SpSM a následného financování.
Na papíře může systém vypadat dobře.
Body za kvalifikované trenéry.
Body za úroveň soutěže.
Body za vychované reprezentanty.
Jenže pojďme se na to podívat očima menšího klubu.
Nemáte nejvyšší soutěž, takže máte méně bodů.
Vaše nejlepší děti odejdou v mladém věku do velkého klubu, takže nemáte dost reprezentantů.
Potřebujete trenéry s vysokými licencemi, ale jejich získání není jednoduché a kapacita vzdělávání není neomezená.
A když už máte málo bodů, dostanete méně podpory.
Vzniká začarovaný kruh.
Silný klub je podporován proto, že je silný.
Slabší klub dostává méně podpory právě proto, že je slabší.
A systém tak rozdíl mezi nimi ještě zvětšuje.
A co skutečné podmínky pro děti?
Přitom bych čekal, že při hodnocení mládežnického klubu budou zásadní i úplně jiné věci.
Kolik má klub hřišť?
Kolik má kabin?
Jaké má zázemí?
Má regeneraci?
Kolik hodin týdně mohou děti skutečně trénovat?
Kolik trenérů se dětem věnuje?
Kolik dětí klub skutečně vychovává?
To jsou podle mě mnohem důležitější otázky než samotný počet hráčů, kteří se později objeví v reprezentačních statistikách.
Protože jestli nejlepší hráče menším klubům včas vezmeme, nemůžeme potom zároveň těmto klubům vyčítat, že nemají reprezentanty.
Trenéři z regionu? Přijímací řízení a plné kapacity
Dalším problémem je vzdělávání trenérů.
Samozřejmě chci, aby trenéři měli kvalitní vzdělání.
Ale pokud chceme kvalitnější trenéry, musíme jim dát reálnou možnost se vzdělávat.
Pokud chce trenér z regionu získat licenci A a dostane se do situace, kdy je přijímací řízení kapacitně omezené a velkou část míst obsadí zájemci z velkých klubů, opět jsme u stejného problému.
Najednou máme trenéra, který několik let pracuje s dětmi v regionu, ale systém mu nedokáže nabídnout dostatečný prostor pro další vzdělávání.
A přitom právě tito trenéři potřebují naši podporu nejvíc.
Ne každý trenér z krajského přeboru potřebuje být jednou ligovým trenérem.
Ale každé dítě potřebuje kvalitního trenéra.
FAČR by měl být protiváhou profesionálního fotbalu
Tady vidím zásadní úlohu FAČR.
Rozumím tomu, že zástupci velkých klubů budou hájit zájmy svých klubů. Je to logické. Jsou za to placení a zastupují své zaměstnavatele.
Ale právě proto musí existovat někdo, kdo bude hájit druhou stranu.
A tím by měl být podle mě FAČR.
FAČR by měl být tvrdým zastáncem amatérského sportu, regionálního fotbalu a ochrany mladých hráčů.
Měl by být protiváhou profesionálního fotbalu, nikoliv jeho prodlouženou rukou.
Velké kluby nepotřebují další zvýhodnění.
Mají peníze, infrastrukturu, trenéry, akademie i kontakty.
Malý klub má často jen nadšení lidí, kteří to dělají ve svém volném čase.
A pokud vytvoříme systém, který bude stále více zvýhodňovat ty první a stále méně chránit ty druhé, jednou zjistíme, že nám základna zmizela.
Kdo se vlastně ptá trenérů?
To je pro mě možná úplně nejdůležitější otázka.
Když se mění soutěže, ptá se někdo trenéra z druhé žákovské ligy?
Když se mění přestupní pravidla, ptá se někdo malého klubu, kolik hráčů mu každoročně odejde?
Když se nastavuje systém dotací, ptá se někdo, co skutečně potřebuje klub na vesnici nebo v menším městě?
Když se nastavují podmínky pro trenérské licence, ptá se někdo trenérů, kteří každý týden pracují s dětmi?
Nebo jsou tito lidé pro systém zajímaví hlavně proto, že zaplatí členský příspěvek?
A mimochodem – pokud členská základna klesá, řešíme to skutečně hledáním důvodů, proč děti a kluby odcházejí?
Nebo je jednodušší zvýšit členské příspěvky?
Bez regionů nebude český fotbal
Nechci tvrdit, že všechno dělají velké kluby špatně.
Naopak.
Potřebujeme profesionální akademie, kvalitní trenéry a špičkové podmínky.
Ale potřebujeme také stovky malých klubů, které každé odpoledne otevřou hřiště dětem.
Protože právě tam začíná český fotbal.
Ne v reprezentaci.
Ne v první lize.
Ale na malém hřišti někde v regionu.
A pokud chceme opravdu zvýšit úroveň českého fotbalu, měli bychom podle mě začít právě tam.
Ptejme se trenérů, kteří jsou každý týden na hřišti.
Ptejme se malých klubů, které vychovávají děti.
Ptejme se rodičů.
A hlavně jim dejme pocit, že jejich práce má smysl.
Protože pokud jim budeme nejlepší hráče brát, financování nastavíme tak, aby na něj nedosáhli, trenérům zkomplikujeme vzdělávání a zároveň jim budeme říkat, že mají být rádi, že mohou fotbal dělat, nemůžeme se za pár let divit, že už ho dělat nebudou.
Český fotbal nepotřebuje pouze silné akademie. Potřebuje silnou základnu.
A ta dnes stojí především na lidech, kteří nejsou vidět.
Na trenérech z druhých žákovských lig, krajských přeborů, okresních soutěží a malých klubů.
Tak se ptám právě jich:
Jaké máte zkušenosti?
Trápí vás stejné problémy?
Ptá se vás někdo na názor, když se mění pravidla mládežnického fotbalu?
V závěru děkuji AI za ilustrační obrázek. Prý to EU nařídila. 😔
