23/07/2026
DFBG – B7S (240 km / 8300 m+) – 20. místo celkově (42 h 4 min)
Fotky a videa: http://www.hejahejtrail.cz/DetailFotogalerie/13112
Odstartovalo 289 a dokončilo 102 lidí, dokončil tak zhruba každý třetí. Paradox je, že 20. místo znamená být v 7 % nejlepších 😊 a na 10. místo letos stačilo lehce přes 40 hodin. Takže můj nejhorší výsledek ze všech startů zase není až tak zlý. Počasí si ale vyžádalo svoje – teplo, vlhkost a déšť byly neúprosné.
Mrzí to o to víc, že jsem přípravě věnoval nejvíc času jako nikdy předtím a vysnil si čas pod 38 hodin. Tréninky jsem si připravil přes Garmin přesně na tuto trasu, běhal jsem podle nich od UTM a zvedlo se mi tempo při nižších tepech. Taťka zase připravil plán podle ostatních ročníků a celé jsme to ještě srovnali s plánem od Garminu a od AI, které jsem pro věrohodný výsledek poskytl všechny možné věci. Plány vyšly ve výsledku stejné, lišily se jen v čase doběhu – shodné bylo, že v Kudowě (130 km) mám být kolem 19 hodin běhu. Nechtěl jsem mít rozpočítaný každý kilometr, tak jsem na doporučení běžel podle tepů s tím, že když poběžím pomaleji, bude víc sil a druhá část bude rychlejší.
To ale neplatilo. Hodinky pořád řvaly, že mám vysoký tep, i když jsem byl v klidu, tak jsem se neustále brzdil. Plán jsem podle toho splnil jen do 1. kontroly, druhá už byla o cca 10 minut pomalejší. I když se běželo dobře, horko mi pořád zvyšovalo tep, takže jsem jel pod svým běžným závodním limitem.
Na kontrole na Zieleńci (103 km) jsem sice byl OK, ale čas už byl takový, že stihnout Kudowu za 19 hodin, či alespoň do 19:30, bylo nemožné. Cesta na další kontrolu byla vyčerpávající na přímém slunku, definitivně začalo vaření a do Kudowy jsem přišel až po 20. hodinách běhu – uvařený, ale ne úplně marný. Občerstvovačky se začaly natahovat cca od 60. km, od kterého jsem si nechával mazat lýtka mentolem kvůli ochlazení.
Po Kudowě začíná prokletý úsek na Pasterku. Není rok, kdy by se tu neodehrávalo peklo – horko je v plném proudu a slunko si vycucává energii po litrech. Nejhorší je to na skalách Błędne Skały, kde několikrát zastavuji, protože jsem uvařený a dochází mi pití, se kterým musím šetřit. Na vršku najdu v kamenech zbytek vody, který nepiji, ale namáčím si do něj kšiltovku a oplachuji obličej; lidé na mě koukají jak na blázna, ale je mi to úplně jedno. Vyčerpaný a sežraný od slunka tu ještě zabloudím. Cesta do Pasterky je jedna velká krize, cestou skáču mimo trasu k potoku, ochlazení je balzám. Výstup nad Pasterkou je peklo – krátký, ale prudký kopec, u kterého se modlím, ať už jsem na občerstvovačce. Docházím tam téměř bez sil, hned si nechávám osprchovat hlavu studenou vodou a strávím tam skoro 30 minut. Mám co dělat, aby jakékoliv sousto zůstalo ve mně. Ten stav nejde popsat slovy. Odcházím s tím, že celý závod je v trapu, a vypínám hlídání toho proklatého tepu.
Na Szczeliniec, kde se nachází kamenné město, se dostanu kupodivu rychle a nádherně se ochladím. Slunko se pak konečně zamží, malinko se ochladí a přes těžký terén Gór Stołowych se hned běží líp. Na tomto úseku se ale rozbouří, spustí se déšť a do Wambierzyc dobíhám za lijáku – na jednu stranu fajn, že je chladněji, ale v bundě se pařím a všechno zase klouže.
Jsem ale celkem v pohodě, dokonce dokonce zde dám nějaké špagety. Směr Srebrna Góra vyrážím za deště, ale po pár kilometrech přestane. Ve Słupieci ukazovala benzínka vlhkost 82 %. Cesta z městečka je úprk před bouřkou, která mi je v patách – mraky byly fakt hrozné, v lese to mává se stromy a blesky za mnou osvětlují okolí, ale mám štěstí a té bouřce vlastně pořád utíkám.
Na kontrole na Srebrné Górze zbývá do cíle ještě cca 60 km a vidina nejhoršího času mě ubíjí, tak tlačím dál. Směr Bardo to ubíhá dobře a ani mě letos nehoní prasata jako loni. Na kraji lesa v Bardu už na mě zdálky volá taťka: „Kde jsi, nemůžeme se tě dočkat.“ Nadávám a jsem zase zralý to celé zabalit – až doma se ukáže, že tenhle úsek jsem šel rychleji než loni.
Po Bardu se nějak nemůžu rozhýbat a cupitám jak postřelená srnka, začínají se ozývat stehna. Úsek Bardo – Kłodzké sedlo je nejhorší z celé trasy, najde se v něm snad všechno kromě řetězů (ty jsou mimo jiné na Szczeliniecu). Křížovou cestu ale vyrvu rychle díky tomu, že jsem se zavěsil za jednoho Poláka z kratší trasy. Směr Łaszczowa popobíhám, i když je to pořád do kopce, jinak bych usnul, a proberu se až na výstupech na Ostrą Góra. Cesta je buď prudce do kopce, nebo z kopce, a závěrečný seběh na kontrolu je peklo na stehna.
Na poslední úsek z Kłodzkého sedla mě v kopcích tahá úpon achilovky a nevím, jak s tím jít. Sestup z Ptaszniku je třešnička na dortu, nic horšího už na trati nepotkáte. Vše, co jde, se snažím klusat a vsugerovávám si, že čas už nevylepším, hlavně být rychle v cíli. V Orłowci si u kostela dám pivo a sednu na stoličku; je tam jen taťka, mamka někde lítá a hledá signál – nenašla ho a mě málem proprděla 😊 Vzniká tu suprová fotka svatého Jiřího pod Svatou bránou. Pak už nemeškám a vydávám se vstříc nekonečnému výstupu na kopec, který nevím, jak se jmenuje. Popobíhat ho už nejde, síly v nohách nejsou a úpon ne a ne přestat bolet. Kašlu na něj, do cíle je to už jen seběh a občas mírné kopečky do Lądku. Běžím uvolněně, bolest za běhu nevnímám, a i když čas pod 42 hodin už nedám, do Lądku přibíhám po 42 h 4 min plného boje s hodinkami, hlavou, trasou a hlavně sluncem. Nebude zbývat nic jiného než si to příští rok zopakovat.
Radost jsem měl hlavně z toho, že jsem v cíli a nikam už nemusím. Výsledek je nejhorší ze všech startů na tomto závodě, ale i to k běhu patří, a tak nezbývá než poděkovat rodičům za super support a jejich nezlomné nervy poslouchat moje neustálé řeči a nálady, které jsou na každém pointu jiné. Díky.
