Ping Pong Club Prague

a tak si zadělaj na svou schizofrenní historickou důležitost. A někdy se do svejch "dějin" roděj postavy tak bezelstně a mimoděk, že bude trvat dlouhý desetiletí, než vůbec blejskne paprsek naděje, že by si toho mohl někdo všimnout. V "našich dějinách" se samosebou jedná vo tenhle případ. Kdyby to nebylo třeba, spaly by všechny postavy dál. Jako tehdy na Saarlandstrasse, v něměckým Offenburgu, kde si několik malejch kluků hrálo na rytíře. Rolfi Schleifer měl taky dřevenej mečík ( jeho tatínek si s ním vopravdu vyhrál ) a papírovou čepici na hlavě. Z archu starejch novin - tatínek ty čepice Rolfiho naučil dělat a Rolfi dělal zbrojíře všem hochům z jejich domu ). Den předtím pršelo a v ulicích byly sem tam louže, i když slunko dělalo co mohlo. Při jednom ústupovým manévru se družina Rolfiho Schleifera ( velel, protože měl nejhezčí mečík ) stáhla až na roh Saarlandstrasse a Hauptstrasse. Jak se předklonil, spadla mu novinová helmice rovnou do louže. Družiníci se chechtali a Rolfi se zamračil. Ještě než začne útok, musí mít přiíbu novou, z čehokoliv co najde na ulici, říkal si Rolf. A měl štěstí ( Hauptstrasse vedla k nádraží a byl tam vopravdu ruch ) - našel arch novin. Vblesku mžiku složil čepici a zavelel k vobraně. Teprve doma si všimnul, že na levý straně čepice je vobrázek v rámečku, kterej vypadal jako štítek s hodností ( napadlo Rolfiho ), a jen co dosrkal polívku, šel se na vobrázek mrknout zblízka. Byla to kresbička - stůl s nějakou přepážkou uprostřed a kolem něj pánové s podivnejma táckama v ruce. Noviny to byly anglický, takže popisku Rolfi nerozuměl. Čepici rozložil a arch novin si vodnesl k sobě do pokoje. Když mu šel dát tatínek dobrou noc ( a zkontrolovat přitom, jestli má Rolfi v pokoji pořádek ), všimnul si vobrázku a chvíli Rolfimu vyprávěl. Vo malým tenise. Vo stolním tenise. Vynálezu z Anglie. "Myslím, že jsem zaslechl, že v nějakém hostinci už se to hraje," dodal tatínek. Tím bylo jasný, že se Rolfi bude chtít jít podívat, a nemohl se dočkat neděle. Vo německejch měšťanskejch dětech počátku dvacátýho století by se dalo říct, že "koníčky" jako takový neměly a že jim "mimoškolní aktivitu" předepisovali otcové - lekce šermu, klavíru, houslí, jízdy na koni, franštiny atp. Nebylo teda příliš vobvyklý, aby se vo nějakým chlapci vědělo, že ho zajímají lodě nebo rád kreslí divochy nebo zná všechny německý jeskyně nazpaměť podle velikosti. Všem proto připadalo divný, když Rolfi začal básnit vo stolním tenise. Když se k němu dostal poprvý ( tak, že držel pálku a snažil se trefit míčkem na desku stolu za síťkou ), bylo mu už skoro čtrnáct a spolustudenti se mu smáli, že si Rolfi "pořád hraje s kuličkama", zatímco voni dělaj box, zápas, jízdu na koni nebo šerm ( podle rodin ). Rolfi se nedal vodradit a tatínkovi stačil vzornej školní prospěch. Sám Rolfův tatínek, Mannfred Schleifer, měl v tý době štěstí na povýšení a vypadalo to na stěhování do "velkého města". Tím byl Berlín a ačkoliv se Mannfred Schleifer předvedl jako excelentní úřednický eso, původem jaksi nezapadal mezi státní úřednickou elitu a byl "povýšenej" do Prahy. Tam Schleiferovi přestáli první válku ( Mannfred Schleifer samozřejmě narukoval, ovšem jako excelentní úřednický eso byl správným mužem na správným místě a nastoupil nižší funkci v diplomatickým aparátě a pendloval mezi Prahou a Berlínem, co to jenom šlo ) a krátce po válce Rolfi vodmaturoval. V Praze. Ještě to stihnul. Schleiferovi se pak de facto museli vrátit do Německa, do Stuttgartu, kde Rolfi nastoupil na technickou univerzitu. Stolnímu tenisu se věnoval naplno a svejma pokrokama se vychloubal v dopisech kamarádovi z Prahy. Jmenoval se Tommi Sprengel a do Prahy přišel z Vídně ( ještě před první válkou ). Tommi Sprengel uměl česky jako rodilej Pražák, ale s Rolfim si rád povídal německy, protože jim to připadalo "hóch". Sprengelův otec jezdil pro pivovar s koňma a na gymnáziu držel syna s velkým vypětím, protože zároveň střádal na věno Tommiho sestrám Vilemíně a Anně Ludvice. Po maturitě už Tommi německy s nikým nemluvil a vybíjel se jenom v dopisech Rolfimu. Stolní tenis plácal skvěle a drze, jelikož otec Sprengel jezdil pro ten pivovar, Tommi s ním zajížděl do mnoha hospod a hostinců. A jak stolní tenis nepustil Rolfiho, rafnul i Tommiho. Ti dva si psali a psali, vidět se jim dlouho nedařilo. Z Rolfiho byl inženýr, dostal se na dobrý místo ( tatínek Mannfred se přimluvil, ale byl pyšnej, že se přimlouvá za excelentního studenta ) a Tommi začal pracovat jako administrativní referent v redakci jednoho pražskýho ( tehdy poměrně vládního ) listu. Shodou náhod se po několika málo letech dostal Tommi k mnohem zábavnějšímu fleku - Jen Malina, fotograf a reportér se pracovně účastnil nějaký recepce u příležitosti vystoupení světový operní hvězdy ( psal se rok 1924 ). Recepce byla fajn a Jen Malina nastupoval druhej den do práce v redakci s parádní kocovinou. S redaktorem Karlem Frantinou jeli na stavbu nemocnice zaznamenat pokládání základního kamene a Tommi Sprengel jim měl šoférovat. Už k dopoledni byl hic a při rozestavování nádobíčka to s Jenem Malinou švihlo. "Umíš s tím, mladej?" zeptal se redaktor Frantina a Tommi Sprengel z jeho tváře vyčetl, že není jiná možnost, než aby s tím uměl. A tak se stal Tommi Sprengel fotografem. Zpočátku fotil a pod snímky se podepisoval Jen Malina, ale potom se stejně profláklo, že Malina za sebe nechává Tommiho fotit a sám blbne s jakousi tanečnicí z operetky, a Malinu vyhodili a na jeho místo přijali Tommiho Sprengela. Pořád vobstojně a drze plácal stolní tenis, vostatní z redakce se na něj chodili dívat, a protože žili a pracovali v bouřlivým světě zpráv a telegrafů, navrhli Tommiho na výjezd za hranice, udělat reportáž z jednoho velkýho mezinárodního turnaje ve stolním tenise. Když si to v dopise přečetl Rolfi, přemluvil na malej výlet svou snoubenku, Lise-Loru Kranckovou. To bylo v roce 1926 a Rolfi s Tommim se málem nepoznali. A to ani nevěděli, že jsou na prvním oficiálním mistrovství světa ve stolním tenise.
Čas pálil životem a začal to lidem pěkně sladit. Ze slečny Kranckový se stala paní Schleiferová a inženýr Rolfi se otci Kranckovi hodil. Adalbert Kranck byl Němec jako poleno a jeho říšská hrdost po první válce dost trpěla. Ale trpěla snad ještě víc tím, co krize udělala s duší německýho národa. A protože Adalbert Kranck vobchodoval s Jižní Amerikou a Hi**era k tomu vopravdu nepotřeboval, svolal rodinou radu a po skoro hodinovým proslovu, kterej byl plnej temnejch vizí a strašidelnejch hrozeb ( měl zkrátka pravdu ), přesvědčil rodinu k cestě za oceán. Lise-Lora měla trošičku výčitky, že vykořenila svýho manžela z prostředí, na který byl zvyklej, ale Rolfi si nakonec nemusel stěžovat - Lise-Lora začala hrát stolní tenis s ním. Stůl postavili na krytou verandu u zadního vchodu mysteriózní koloniální vily nedaleko Challacoty, v blízkosti bolívijskýho jezera Salar de Coipasa. Sprengelovy dopisy z Čech si tam cestu našly taky. Tommi Sprengler fotil a fotil a fotil dokonce i Standu Koláře ( na bájným mistrovství světa ve dvaatřicátým ), Bohumila Váňu, Máňu Kettnerovou i Viktora Barnu. Při jednom focení se zakoukal do modistky a příležitostný modelky Jiřinky Málkový, zaměstnankyně módního salonu Le Monde, která vobčas dělala komparzistku při focení tehdejších celeberit na společenskejch akcích. ( Společnici nedělala ani vomylem! ) Učila se francouzsky a německy a Tommi Sprengel byl pro ni v tomhle vohledu ideálem. Dávala sice přednost lawn tenisu ( vždyť na ten stolní "nikdo" nechodil! ), ale Tommiho povzbuzovala, až mu to vostatní plejeři záviděli. Po svatbě si Jiřinka Málková nechala svý jméno, jako umělecký. "Do Bolívie? To je dobrodruh!" komentovala Jiřinka Málková Rolfiho přestěhování. Tommi jenom povytáhnul vobočí. Když Hi**er naplno vystrčil rohy a jazykem šimral malý Československo, začal Tommi bojovat s myšlenkou na další dopis Rolfimu do Challacoty. Jiřinka Málková ho však líbezně konejšila, protože se ve společnosti pražskejch uměleckejch a intelektuálních lumenů nabila akademickým optimismem. "Nevím, nevím," říkával Tommi Sprengler svý ženě a dál plácal stolní tenis, co to jen šlo. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se Tommi Sprengel se svou ženou Jiřinkou Málkovou přestěhoval za Rolfi Schleiferem do Bolívie, ale takhle se příběh nestal. Dějiny "se psaly" jinak. Zatímco se Rolfiho Schleifera a jeho čím dál tím větší rodiny druhá válka nijak fyzicky netýkala ( krom toho, že na ni Kranckova firma pekelně bohatla ), nebylo v protektorátu chvíle, kdy by Jiřinka Málková nepřiběhla kvečeru domů k manželovi se zprávou, že ten a ten zmizel nebo skončil. I po válce se vobjevil v životech Rolfiho a Tommiho podstatnej rozdíl - zatímco válka připravila Tommiho Sprengela a Jiřinku Málkovou vo spoustu kamarádů, známejch, přátel a příbuznejch, Rolfimu, Lise-Lore a hlavně panu Kranckovi přivála válka známejch a přátel spoustu. Kolik dlouhejch měsíců čekali Tommi s Jiřinkou, že se přecejenom někdo vrátí... Když přestali doufat, vzali kramle do Vídně. Tommi Sprengel tam měl rodinný vazby ( otec tam přečkal válku ) a z první republiky i pracovní možnosti. Totéž platilo i vo Jiřince Málkový. V roce 1951 se Tommi Sprengel a Rolfi Schleifer ( s rodinami ) konečně viděli ve Vídni. Tommi s Rolfim se neviděli pětadvacet let, šestnáct let nebyl Rolfi v Evropě. Setkání to bylo dojemný a Rolfi ani nemusel Tommiho přemlouvat, aby se s ním vypravil do Offenburgu, Rolfiho rodnýho města. Sám si Rolfi netroufal. V mezičase si samozřejmě vystřihli i mače ve stolním tenise ( dokonce dávali i smíšenou čtyřhru s Jiřinkou a Lise-Lorou ). Dopadlo to tak, že bolívijskej podnik mohl jet klidně dál a Rolfi s Lise-Lorou se mohli klidně vrátit do Offenburgu. Pořídili si i chalupu v lesích u jezera, kde jim bylo jako v Bolívii, alespoň co do pohledu na vodu. Neměli žádný starosti a tak často hrávali stolní tenis a s Tommim Sprengelem se vídávali pravidelně několikrát do roka, koncem léta spolu vobě rodiny jezdívaly do lázní. Stesk Tommiho a Jiřinky po Praze manželé Schleiferovi plně chápali. A když se jim ho ve vosmašedesátým podařilo utěšit, táhlo jim na sedmdesát. A tak se vo happy endy museli postarat potomci. Zatímco Rolfimu juniorovi nic nebránilo zkoušet štěstí při výměnným pobytu na pražský univerzitě ( ty dva semestry dost prodivočil ), emigrantům Tommimu a Jiřince musela vypomoct vedlejší linie. Jiřinčina sestra Alenka Málková byla okouzlena světem, ve kterým se pohybovala její starší sestra, a to vokouzlení se pomalu měnilo ve fatální sen. Ale protože Alenka dospívala s rodiči v malým venkovským městečku, dbala nejen jejich rad ( pokud se jí hodily ), ale i varování vo přetvářce a zkaženosti pražský umělecký smetánky. Alenka Málková tedy vystudovala divadelní dějiny a kromě toho působila jako divadelní nápověda. Nebyl by to svět a jeho dějiny, aby se Rolfi Schleifer junior nepotkal se synem Alenky Málkové, Tomášem. Z rodinnejch povídání a drbů vo sobě něco tušili, ale protože se nikdy neviděli, nenapadlo je zprvu zhola nic a začali spolu jednoduše kamarádit. Tomáš uměl německy tak tak, ale to Rolfimu nevadilo. Neuběhl ani měsíc a ti dva podle řečí zjistili, kdo jsou si navzájem, a voba vo tom podávali nadšený zprávy svejm rodičům. Když přečetla Jiřinka Málková manželovi dopis vod sestry, Tommi Sprengel se rozesmál a nepřestával se smát ještě ten večer v posteli. "Ještě mi řekni, že spolu chodí hrávat stolní tenis," prohodil k manželce a položil jí ruku na břicho. To však nevěděl, že Rolfi junior hrává s Tomášem pinčes vostošest a že v něm vobjevili neskutečnej zdroj zábavy na studentskejch kolejích. Vzhledem k historii, rozhodli se mladíci z úcty k tradicím vobou rodin povýšit svoji sportovní vášeň a tak se zrodil P.C.P. - Pinčes Club Praha. No jo, rozjivený šedesátky...Voba si to svoje organizátorství a samotný hraní užívali natolik, že mnoha spoluhráčkám udělovali mimoturnajový ceny. Nicméně - Rolfi zakrátko ( ty dva semestry utekly jak voda ) zmizel v západním Německu a Tomáš dostal vysokoškolskej titul a nastoupl na vojnu. Po prvních dvou letech na umístěnku se mu podařilo vrátit se do Prahy a jakž takž i voživit P.C.P. Nicméně, život se mu normalizoval a šedl a Tomáš utekl do Vídně. Slovo dalo slovo a zanedlouho už bydlel pár bloků od Rolfiho juniora, v pronajatý garsonce ve Stuttgartu ( nájem platil Rolfi junior ). Díky tomu, že Tomáš vystudoval fyzkultůru a pořád uměl vobstojně německy, podařilo se Rolfimu juniorovi Tommiho ( jak jinak by mu tam říkali? ) upíchnout u mládežníků ve VfB. P.C.P. - Pinčes Club Praha začal znovu fungovat - ve Stuttgartu. Netřeba dodávat, že během akcí a turnajů pořádaných ( amatérsky ) voddílem P.C.P. Stuttgart se voženil i Tommi ( Rolfi junior už byl ).
Čas pálil životem a želežnou voponou, takže se voba páprdové ( Rolfi junior - sám měl už dalšího juniora a dvě juniorky - a Tommi ) mohli v Praze v březnu '90 setkat s lidma z koleje, kterýžto setkání - k nehranýmu dojetí vobou germánů - vyvrcholilo turnajem ve vobíhačce. Pinčes Club Prague proklouznul dějinama, nezhynul. "Pinčes Club Praha? To zní fakt divně," kroutily se Tommiho děti pubertální nechutí k vobstarožním zájmům rodičů. Kdo by se nekroutil? Jenomže - vodzbrojit starší generaci a vosvobodit ji vod rigidních zvyků a růžovejch vzpomínek není jen tak. Do "dějin" musela vklouznout další generace postav a postaviček, který protáhnou nitku příběhu dál spletí všech těch událostí a význačnejch dat. A s německou kapitolkou si dějiny taky poradily - přeložily ji do češtiny. A tak pinčesovej dres Rolfiho Schleifera voblíknul Radek Brousil a s pálkou Tommiho Sprengela se zaučil Tomáš Oujezdský. Navíc, P.P.C.P. - Ping Pong Club Prague vyzní pro dějiny mnohem líp.