Pilates & Harmony Studio Prague

Looking at many videos on the social media I wonder where is the Control... 🤔

Pilates Teaser! 😂😂😂

Tělo není stratég III – když zkamení i hrudník

V předchozím příspěvku jsem popisoval, co se děje s dýcháním, když se rozjede chronická bolest beder. Dnes postoupíme o patro výš.

Snížená pohyblivost hrudní páteře a žeber – celého hrudního koše – je nenápadná. Příčinou může být například soustavné „zhroucené“ sezení, chronický stres, nebo (jak jsem popsal minule) povolení břišní stěny v důsledku problémů s bederní páteří.

Můžeme chodit, cvičit ruce, kroutit hlavou, protahovat hamstringy a být zdánlivě neomezení v pohyblivosti... Pokud ale neřešíme páteř a hrudník, zbytečně se ochuzujeme, dost možná, že o roky života.

Proč? Protože nejzásadnější dopadem snížení rozsahu pohybu žeber - „tuhnutí“ hrudníku je zrychlování dechu v klidovém stavu.

Mělký a zrychlený dech pak vede k tomu:

❌ Permanentní stresový režim: Aktivují se receptory sympatiku situované v horní části hrudníku, což mozek vyhodnocuje jako stav ohrožení (boj nebo útěk). Sympatický nervový systém je soustavně buzen, zatímco regenerační parasympatikus je potlačen. V těle tak vlivem špatného dýchání vytváříme stejné prostředí jako při stresu. To s sebou nese zvyšování hladiny kortizolu, krevního tlaku a srdeční frekvence. Bude toho víc, ale pro začátek konce to bohatě stačí.

❌ Buněčné dušení: Dochází k nadměrnému vydýchávání oxidu uhličitého. Když jeho hladina v krvi klesne, kyslík se pevně uzamkne v hemoglobinu a krev ho odmítne vydat do tkání. Zjednodušeně: „Čím urputněji dýcháte, tím víc dusíte své vlastní buňky.“ Toto jezajímavé téma a příště se na něj podívám podrobněji.

❌ Inflammaging (Zánětlivé stárnutí): Nedostatečné okysličení tkání na buněčné úrovni způsobuje mírný, leč setrvalý zánět. V moderní gerontologii tomu říkají INFLAMMAGING – zánětem poháněné stárnutí, které tiše poškozuje cévy, klouby i mozkovou tkáň.

A protože ještě nechci zblbnout (neb bych pak už nemohl „blbnout“), tak sakra koukám, aby mě bedra nebolela a hrudník nezkameněl.

A opět to bude mít pokračování…

Tělo není stratég II – když zkamení bedra
V jednom starším textu věnovaném józe se říká, že každý dostáváme do vínku stejný počet nádechů a výdechů. Záleží pak na každém, jak rychle si je vydýchá.

Většina učitelů jógy, se kterými jsem se v Indii setkal, kladla nesmírný důraz na práci s dechem, jeho zpomalování a zadržování. Můj učitel pak navíc, jako základ a předstupeň všech dechových technik, předepisoval cvičení, jehož hlavním cílem bylo uchování všestranně fungující, mobilní páteře a hrudního koše.

V minulém textu jsem nastínil proces postupného „ztuhnutí“ našich těl. Při současném životním stylu je to vcelku běžná věc – pokud se jí tedy nepostavíme (a vězte, že to jde).

Může být, že právě toto ztuhnutí a snižující se pohyblivost ve všech kloubech (na páteři je jich sakra hodně – cca 110) je jeden z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejvýznamnější faktor způsobující zrychlené stárnutí a neblaze ovlivňující kvalitu druhé části života.

Asi se shodneme, že nejčastějším místem, kde začínají bolet záda, jsou bedra. Je to extrémně namáhaná oblast. Na několika málo obratlích sedí celá hmota horní poloviny trupu, rukou a hlavy – nezřídka navíc plné „těžkých myšlének“.

Bolest dolní části zad znamená problém. Nemusí být hned vážný, může to být jen přetížení ze sezení, z přílišné námahy, stresu a napětí. Zatím nic tragického, ale přesto nesmírně významného!

Proč? Protože i nepatrný, ale trvalejší problém v bedrech vede k narušení funkce příčného břišního svalu. To je hlavní sval, který „kontroluje“ a stabilizuje bedra, a současně úzce spolupracuje s bránicí při dýchání.

Pokud břicho v důsledku bolesti beder začne povolovat, rozjíždí se nekompromisní dominový efekt:
❌ ZTRÁTA OCHRANY BEDER Povolující břicho přestává chránit bederní páteř, což vede k dalšímu zhoršení jejího stavu. Rozjíždí se začarovaný kruh.
❌ BLOKÁDA BRÁNICE Správně fungující příčný břišní sval (prstencovitě obepíná celý pas) za normálních okolností svým stažením při výdechu vytlačuje a vyklenuje bránici do její výchozí pozice pro nádech. Pokud břicho selže a „vyvalí se“, bránice zůstane oploštělá a nemůže správně fungovat.

T. Krišnamáčárja – jeden z nejvýznamnějších učitelů jógy, který zemřel v roce 1989 ve věku 100 let, děl: „V břiše jako dýně číhá nemoc a smrt.“ Je to přísné, leč nejspíš pravdivé.

Bránice ve spolupráci s břišní stěnou je určena k pomalému, hlubokému dýchání. Když bránice vlivem nefunkčního břicha vysadí, musí nastoupit záložní dýchání zajišťované pohybem hrudního koše a žeber. A to není žádná výhra. Kromě toho, že se dech drasticky zrychlí, stane se ještě jedna zásadní věc:

Přestávají se aktivovat receptory PARASYMPATIKU, jejichž největší hustota je právě na dně plicních laloků. Tyto receptory se totiž mechanicky spouštějí pouze tehdy, když se spodní část plic díky bránici pořádně roztáhne.

Parasympatikus je náš systém pro relaxaci, zklidnění, regeneraci a zpomalení. V podstatě je to přesně to, co zásadně potřebujeme “aktivovat” pro zdravé stárnutí. Když jej pak vyřadí „jenom“ plíživá bolest beder, tak začínáme zrychlovat…

Příště postoupíme o patro výš:)

Pozn.: Pokud dojde k akutnímu ústřelu v bedrech, je všechno jinak. Břicho naopak reflexivně ztuhne, což dech sice omezí také, ale po odeznění bolesti se funkce napraví. Nicméně i takové akutní lumbago je namístě vnímat jako varování…

Tělo není stratég. Ve jménu úspory promrhá všechno.

Dnešním příspěvkem se dostávám k tomu, co považuji za středobod a nosný pilíř ZDRAVÉHO stárnutí – longevity.

Náš život se zapisuje do našich tkání. Naše typické pozice, strachy, napětí, traumata – všechno v těle zanechá stopu. V důsledku toho se některé svaly dostanou do permanentního napětí, jiné ochabnou, později v určitém místě zbytní vazivová tkáň a nakonec se může změnit i struktura kosti.

Kdybychom, stejně jako to dříve dělaly děti, denně lezli po stromech, váleli kotrmelce a dělali „skopičiny“, tak tělo včetně páteře a hrudníku zůstane pružné a mobilní.

Jenže kdo to dělá? Snad jedině blázen. A dobře mu tak. Ten, kdo „bláznem“ není, spěje ve své „důstojnosti“ k „sošnosti“. Ovšem nikoliv ve významu ušlechtilé krásy, ale ve smyslu „zkamenění“.

Náš civilizovaný způsob života nekompromisně formuje naše těla. Přemíra sezení vede k tomu, že páteř ztrácí na své pohyblivosti a ruku v ruce s tím jdou i žebra a hrudní koš. Nemusí to být jen sezení, ale jakákoliv dlouhodobá činnost vyžadující strnulé či nepřirozené držení těla.

Tělo se chová ekonomicky. Velmi rychle se přizpůsobuje situaci, ke které je užíváno:
* Pokud svaly musí makat, sílí.
* Pokud nemusí, vychudnou – zbytečně by totiž „žraly“ energii.
* Je-li někde setrvalá konstantní zátěž, sval je nahrazen vazem, který energii
* nespotřebovává.
* Chrupavka, pokud je setrvale přetěžována nebo naopak nepoužívána, začne vápenatět, a dokonce se může změnit až v nepružnou kost.
* Své udělá i stres, který vede k napětí a tím k omezení pohybu.

Pokud budeme denně dlouho sedět a nebudeme to kompenzovat cvičením, tak kromě toho, že nás nohy po čase neunesou, začnou tuhnout záda. Nejspíš odspodu, od beder. Ta možná začnou bolet, ale to není ten hlavní problém.

Skutečný problém je následná postupná ztráta pohyblivosti páteře a hrudníku.

Pokud se začne zvětšovat hrudní kyfóza (zakulacení zad) a ramena vyjedou dopředu, hrudník se uzavírá pro nádech. Když současně povolí břišní stěna, nebo naopak zůstane v soustavném napětí, je vymalováno.

Proč? Dech se v důsledku „znehybnění“ hrudníku stane mělkým.

Tělo neumí plánovat, není stratég. Ve jménu momentální úspory je schopno ztratit v budoucnu vše. Pokud se dech změlčí, potřeba vzduchu je doháněna frekvencí dýchání – zrychlením.

A nyní ten paradox: to, co se zprvu jevilo jako velmi elegantní úsporné opatření, nakonec způsobí, že „sošný“ hrudník učiní proces dýchání energeticky značně náročným a unavujícím.

Těch problémů, které ztrátou mobility páteře a žeber vzniknou, je ovšem mnohem více. Pohrabu se v tom v příštím příspěvku.

Aby to mělo nějaký povzbudivý závěr: Pokud dnes začnu cíleně cvičit a vědomě dýchat, už zítra to přinese efekt. Bude nepatrný, ale když vytrvám, začnu svůj osud „zkamenění“ pomalu, ale jistě přepisovat.